Základem kontroverzí zůstává přítomnost, resp. očekávaná přítomnost podmínky pro odtah, a to té, že vozidlo musí tvořit překážku silničního provozu. Dezinterpretace pak vznikají tam, kde je pojem „překážka silničního provozu“ chápán laicky odlišně od definice, jak jí rozumí silniční zákon.

Nejprve jednotlivá ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (silniční zákon):

Ustanovení § 2, písm. ee): “Překážka provozu na pozemních komunikacích je vše, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu na pozemních komunikacích, například náklad, materiál nebo jiné předměty, vozidlo ponechané na pozemní komunikaci nebo závady ve sjízdnosti pozemní komunikace.“

Ustanovení § 45 odst. 1: “Kdo způsobil překážku provozu na pozemních komunikacích, musí ji neprodleně odstranit; neučiní-li tak, odstraní ji na jeho náklad vlastník pozemní komunikace.“

Ustanovení § 45 odst. 4: “Je-li překážkou provozu na pozemní komunikaci vozidlo, rozhoduje o jeho odstranění policista nebo strážník obecní policie; vozidlo se odstraní na náklad jeho provozovatele.“

Častým argumentem vlastníků vozidel tak je, že předmětné vozidlo nikoho neohrožovalo, ani nikomu nepřekáželo a tudíž nebyly splněny podmínky pro odtah. A právě tento názor je předmětem mnoha kontroverzí a nemá – jak bude dále ukázáno – v právní úpravě bohužel žádnou oporu.

Základem odlišných výkladů je samotný výklad.

„Překážky provozu na pozemních komunikacích“ (dále jen „překážka“), která je chápána jako něco, co fyzicky brání provozu, ohrožuje jeho bezpečnost a současně i plynulost. Překážka je z hlediska shora uvedených ustanovení definována jako cokoliv, co by mohlo (zde je první místo nepřesné interpretace,
neboť to nemusí být nutně to, co ohrožuje, ale postačí, že by mohlo) ohrozit bezpečnost a plynulost
provozu na pozemních komunikacích.

Mezi takové potenciálně ohrožující elementy zahrnuje zákon např. vozidlo ponechané na pozemní komunikaci (v dané souvislosti rozumějme neoprávněně zanechané vozidlo, protože oprávněně zanechané vozidlo samozřejmě překážkou být nemůže). A patrně zde je nejvíce patrný uvedený rozdíl mezi definicí zákona a obvyklou definicí. Z hlediska shora uvedeného ustanovení § 2, písm. ee) silničního zákona je neoprávněně ponechané vozidlo na pozemní komunikaci elementem, který by mohl ohrozit bezpečnost nebo plynulost provozu a tudíž i překážkou v provozu.

Jediným kritériem, zda vozidlo překážkou v provozu je nebo není, je proto oprávněnost nebo protiprávnost jeho umístění, tedy odpověď na otázku, zda je zaparkováno v souladu se zákonem nebo v rozporu se zákonem. Není proto rozhodné, zda vozidlo fakticky někomu překáží nebo ne. Podle shora uvedených ustanovení naplňuje definici překážky v provozu všechno to, co by mohlo ohrozit bezpečnost nebo plynulost, čímž se současně rozumí i neoprávněně stojící vozidlo. Ze shora uvedené definice proto plyne, že neoprávněně stojící vozidlo je překážkou v provozu vždy, neboť je dle zákona VŽDY tím, co by mohlo ohrozit bezpečnost a plynulost provozu.

Silniční zákon neřeší faktické ohrožení nebo překážení předmětného vozidla. Jako za jedinou podmínku naplnění kritérií překážky tedy považuje protiprávnost umístění vozidla.

Jestliže je tedy vozidlo zaparkováno na chodníku, v křižovatce, na přechodu pro chodce apod., pak je zaparkováno v rozporu s pravidly silničního provozu. Tím se automaticky a bez dalšího stává tím, co by mohlo ohrozit bezpečnost a plynulost silničního provozu, tudíž překážkou provozu a tudíž i předmětem odtahu. Jakékoli argumenty, že vozidlo fakticky nepřekáželo, nejsou proto relevantní, neboť tato fakta nejsou důležitá, jak bylo shora popsáno. Jakkoli je tedy možno (věcně) souhlasit s tím, že vozidlo být odtaženo nemuselo, zákon v takovém případě porušen nebyl, neboť jím nastavené podmínky neberou v úvahu faktické překážení vozidla, nýbrž pouze to, zda je zaparkováno v souladu se silničním zákonem nebo v rozporu s ním.