Překračování nejvyšší povolené rychlosti je asi jeden z nejčastějších přestupků řidičů. Objevují se proto nové a nové způsoby měření rychlosti, jejichž charakter vytváří mnohdy pochybnosti o tom, zda se jedná o postup v souladu se zákonem a dále pak, zda se jedná o přípustný důkaz.

Částečně odpověď nalezneme v zákoně o provozu na pozemních komunikacích č. 361/2000 Sb., kdy ustanovení § 79 odst. 8 říká, že „K měření rychlosti vozidel je oprávněna policie a obecní policie; obecní policie přitom postupuje v součinnosti s policií.“

Toto ustanovení dává jasnou odpověď na otázku, kdo je oprávněn. Současně dává odpověď na otázku, zda soukromé subjekty, jež dozorují nad bezpečností a plynulostí silničního provozu, jsou oprávněny měřit rychlost. Odpověď je, že nikoli, i když tato odpověď není bezvýhradná, protože zákonem o silničním provozu nejsou řešeny např. pracovně-právní vztahy, kdy je zaměstnavatel oprávněn (a také povinen) kontrolovat pracovní postupy svých zaměstnanců a je-li zaměstnavatelem např. dopravní podnik, je možno najít v zákoníku práce dost argumentů pro oprávnění měření rychlosti autobusů, tramvají apod.

V takových případech se pak jedná o věc soukromého práva a způsob nebo podoba měření není pevně stanoven. Tady se však nejedná o dohled nad bezpečností silničního provozu jako o výkon veřejné moci, ale o vztah zaměstnanec-zaměstnavatel. V ostatních případech, tedy případech silniční dopravy a úředního dohledu nad ní platí, že k měření je oprávněna pouze policie a obecní policie. Soukromé společnosti proto nejsou oprávněny tento úřední dohled provozovat, a to ani formou veřejnoprávní smlouvy (ledaže by to výslovně dovolil zákon).

Odpověď na druhou část otázky, tj. jak… bude zahrnovat malinko širší souvislosti. Jednoduše by se dalo „jak“ specifikovat jako „prokazatelně, objektivně, hodnověrně“, je však nutné uvést podrobnosti.

Nejprve je třeba uvést, že není přesně řečeno, jak se má rychlost měřit. Nicméně, ve správním řízení se musí porušení povinnosti řidičem prokázat a správní řád obecně uvádí, že za důkaz může posloužit vše, co vypovídá o určité skutečnosti. Jakým způsobem tedy bude zjištěno, že řidič překročil nejvyšší dovolenou rychlost, je vedlejší, podstatné je, zda bude takový důkaz dostatečně použitelný, tzn. zda má dostatečnou vypovídací schopnost o tom, co se stalo.

Posoudit, zda konkrétní důkaz o něčem vypovídá nebo ne, je na tom, kdo přestupek projednává; tzn. na policistovi, na úředníkovi obecního nebo krajského úřadu anebo na soudu, který o věci rozhoduje ve správním soudnictví. Závazná kritéria hodnověrnosti důkazu však neexistují a nelze proto vyloučit rozdílné přístupy (opět určitá libovůle úředníka). Společným jmenovatelem dostupných důkazů by však měla být objektivita, protože když kdokoli v rozhodovací hierarchii rozhodne na základě důkazů, které lze snadno vyvrátit, bude rozhodnutí zrušeno a sankce nebude uložena. To by mělo vytvářet dostatečnou zpětnou vazbu na získávání důkazů o překročení rychlosti tak, aby na jejich základě bylo možno objektivně překročení rychlosti prokázat, i když to nevylučuje nepřiměřenost při rozhodování.

Policie si je tohoto samozřejmě dobře vědoma a proto pro účely měření používá měřící techniku….protože důkaz typu „určitě jel alespoň 90“, by neobstál. Jaký druh techniky je však zvolen, už není nikde stanoveno. Opět je jediným kritériem schopnost důkazu obstát při jeho přezkoumání. Obrazové výstupy z digitálních zařízení se dají asi jen obtížně zpochybnit, stejně jako průměrné měření (z jeho povahy plyne, že pokud je průměr vyšší než povolená rychlost, někde se alespoň tím průměrem jet muselo) nebo laserové měřiče obecní policie. Podmínkou hodnověrnosti takových technických zařízení je však jejich přesnost a proto jsou tato zařízení podrobována pravidelným kalibracím.